S choďákem na cvičák?
Každý pes by měl být vychovaný a poslušný. Na tom se jistě shodnou všichni majitelé psů i lidé, co žádného psa nemají. Jiná situace někdy nastane, zmíníme-li se před některými majiteli psů o kynologickém cvičišti, většinou nazývaném zkráceně cvičák. Velké množství lidí odpoví, že to oni nepotřebují, že jejich pes docela poslouchá a chodit na obrany vůbec nepřipadá v úvahu, protože oni nechtějí mít zlého psa. Myslím si, že je to omyl a pokusím se k tomu napsat několik myšlenek.
Na kynologickém cvičišti mohou dostat majitelé psů dobré rady, které ocení hlavně v případě, že je s něčím problém, pes má nějaký nepříjemný zlozvyk nebo dokonce majitelům přerůstá přes hlavu a poměrně nevybíravým způsobem naznačuje, že smečce (rodině) bude zkrátka šéfovat on. Tenhle poslední příklad s přerůstáním přes hlavu se ale naštěstí chodského psa příliš netýká.
Rovněž se zde lidé seznámí s jinými cviky a prvky poslušnosti, než s nejčastěji využívanými sedni, lehni a zůstaň a chůzí na vodítku a bez něj, která ovšem nesmí nepřipomínat krocení divokého mustanga. Toto jsou samozřejmé věci pro normální soužití se psem. Navíc se zde lidé mohou vyzkoušet různé druhy překážek a poznají, že ani poslušnost, pokud není prováděna příliž dlouho a jednotvárně, je velice zajímavá a pro psa i jeho pána zábavná.
Silnou stránkou chodského psa jsou většinou stopy, téměř by se dalo říci, že jsou jeho doménou. Je velká škoda, že lidé se svými psy tuto skvělou činnost tak často nedělají. Psi stopují velmi rádi, ohromně je to baví, což je na nich ostatně vidět a dosahují v této disciplíně výborných výsledků. Pravda, stopy vyžadují jisté oběti v podobě dřívějšího vstávání, urousaných nohavic a promáčených bot, ale rozhodně to stojí za to.
Výcvik obran neslouží k tomu, aby se ze psa stala krvelačná bestie. Když pominu výcvik psů ke služebním účelům (policie, armáda, vězeňská služba, bezpečnostní a hlídací agentury), je dnešní obrana vedená na kořist. Využívá se vrozený lovecký pud a boj o kořist bývá pro psa zážitkem. Po vždy vyhraném boji si pes svoji kořist (kůži, hadr, peška nebo rukáv) vítězoslavně odnáší. Psy tahle hra ohromně baví a mnozí se s kořistí vrací k figurantovi, aby se s nimi o kořist znovu chvíli přetahoval a jsou i tací, kteří figurantovi třeba peška doslova vnucují a cpou do rukou. Po takto vyhraném boji není pro psa problém se přijít s figurantem pozdravit nebo pomazlit. Vše je opravdu založeno na hře a hlavní je pro psa boj o kořist, nikoli zloba na člověka.
Nácvik obran psům vůbec hodně pomáhá. Zlepšuje a zvyšuje jejich sebevědomí díky faktu, že vždycky zvítězí a odnášejí si kořist. Navíc je na první pohled zřejmé, jak se psi na obrany těší a zanedbatelné není ani zlepšení fyzické kondice.
Další plus chození se psem na cvičák je fakt, že se pes vyloženě nemůže dočkat. Pozná kam se jede a je vyloženě natěšený. Před samotným cvičením si většinou psi mohou pohrát při venčení v okolí cvičiště s jinými psy – kolegy z cvičáku. Díky častým kontaktům s psími kamarády nemají problémy při kontaktu s jinými psy, třeba v místě bydliště. A jejich majitelé si na cvičáku také najdou nové přátele, se kterými si mohou pohovořit nejen o psech.
Vlastně nejde ani o to, jestli lidé dělají sportovní výcvik – cvičí stopy, poslušnost, obranu a skládají zkoušky podle NZŘ, IPO nebo zkušebního řádu německých ovčáků. Zda cvičí podle zkušebního řádu TART, dělaného pro praxi, zabývají se záchranářským výcvikem, běhají agility, provozují tanec se psem, dogtreking, málo rozšířený flybol, používají psa jako pasteveckého nebo dělají ušlechtilou a nesmírně odpovědnou canisterapii. Nejdůležitější je, aby člověk se psem vytvrořil dokonalou dvojici (případně víc, ne každý má jen jednoho psa), aby se stali týmem a něco společně dělali. Něco, z čeho mají společnou radost a společné vyžití oba dva.
Marie Křížová
Na začátek stránky